LEE
RITENOUR
39. ČESKOSLOVENSKÝ JAZZOVÝ FESTIVAL
Lee Ritenour (USA)
Lee Ritenourovi už mnoho „prvenství“ neschází. Během své oslnivé, pět desetiletí trvající kariéry se tento legendární kytarista z Los Angeles dostal až na samou hranici svých možností, prošel všemi žánry a obsadil všechny pozice na rock’n’rollovém nebi. Byl enfant terrible fusion 70. let, crossoverovou hvězdou popového žebříčku 80. let, čestným představitelem brazilského jazzu a své
prsty využil i v superskupině Fourplay 90. let. Lee Ritenour natočil na 45 alb, je držitelem ceny Grammy, ke které přidal dalších 16 nominací. Je absolventem roku na USC, čestným členem Los Angeles‘ Jazz Society (2019) a má za sebou tisíce nahrávacích sessions s legendami jako Frank Sinatra, Pink Floyd, B.B. King, Tony Bennett a další.
A přes to všechno 68letý kytarista při pohledu do zpětného zrcátka přiznává, že takovou desku, jako je aktuální Dreamcatcher, ještě nikdy nenatočil. „Lidé mi už léta říkají: ‚Rite, musíš udělat sólovou
kytarovou desku‘. V minulosti jsem byl vždycky ten, kdo hraje v kapele, v souboru, kdo spolupracuje s kytarou. Takže tohle byl jediný projekt, který jsem neudělal. A letos jsem věděl, že je čas.“
Dvanáct skladeb alba Dreamcatcher, které jsou protkány instrumentálními kytarovými tapiseriemi a vyvolávají eklektické nálady, patří k nejmelodičtějším a nejkrásnějším v Ritenourově katalogu. Je v nich však také síla a cílevědomost, která naznačuje temnější okolnosti, jež daly podnět k vydání této nové desky. „V roce 2018 nám vyhořel dům a mé studio v kalifornském Malibu,“ vzpomíná. „V ohni skončilo asi 100 mých kytar, plus 40 zesilovačů, spousta hudby, v podstatě historie celé mé kariéry. Týden po požáru jsem šel do nemocnice, což jsem nikdy předtím nemusel, na operaci kvůli výměně aortální chlopně. Takže tyto události a podpora mé rodiny a přátel se absolutně promítly do této hudby. Natočení této desky pro mě bylo záchranou života.“
Dreamcatcher se možná zrodil z osobních problémů, ale deska se formovala na pozadí globální tragédie Covid-19. Ritenour napsal několik klíčových skladeb ještě před uzavřením. Když se však usadil v provizorním studiu ve svém novém domě v Marina Del Rey, vybaveném jen o málo víc než sedmi kytarami, počítačovým rozhraním a dobrými úmysly, nechal kytarista zaplavit hudbu, kterou natáčel, souvislostmi. „Bylo to pro mě důležité album,“ poznamenává. „Zvlášť teď, když se ve světě děje všechno možné.“
I bez textů vypráví každá skladba nějaký příběh. Vezměte si třeba roztavené bluesové lizy v písni „Abbot Kinney“, pojmenované podle legendárního bulváru v kalifornských Benátkách. „Jednoho dne, když bylo všechno zavřené,“ říká Ritenour, „jsem tam jel na kole a byl jsem zničený, když jsem zjistil, že je úplně prázdný. Ale pak jsem uslyšel, jak se rozjela rocková kytara. Nevím, jestli to byl nějaký kluk, ale někdo poblíž to prostě zapnul na deset a řekl si: ‚Seru na to, jdu se bavit‘. To mi vykouzlilo obrovský úsměv na tváři a inspirovalo mě to k napsání té písničky na mého Les Paula.“
Stejně tak každý, kdo prožil éru Covid-19, pocítí hlubokou spřízněnost s „2020“: třídílnou symfonií, v níž Ritenour zachycuje tep doby. „Ty tři části byly odrazem toho, co se dělo v tomto roce,“ přitakává, „kdy se najednou všem uzavřel život. Myslel jsem na mladé hudebníky, kteří byli bez práce – a na lidi ve všech oblastech života.“
Na jiném místě se Dreamcatcher pouští za hranice pandemie. Ritenour se sice snažil střídat hudební styly – od klasických kytar v titulní skladbě přes Taylorův baryton, který pohání burácející folk v „Starlight“, až po šílený vědecký multitrack v „Couldn’t Help Myself“ -, ale zároveň se pohyboval v celé škále nálad. „Protože i mě už unavují sólová kytarová alba,“ zdůvodňuje to, „když zní všechno skoro stejně.“
„For DG“ jako takové vzdává hold harmonickému cítění velkého producenta, pianisty a dlouholetého kamaráda Davea Grusina. Nemohla by však být vzdálenější od „Charlestonu“, jehož mírný ploužák je protkán hořkosladkými úvahami o přílivu a odlivu rasových vztahů v USA. „Před několika lety jsem hrál v Charlestonu v Jižní Karolíně,“ vzpomíná Ritenour, „bylo to okouzlující, lidé byli srdeční a bylo to velmi smíšené, oduševnělé publikum. Charleston má historii spojenou s počátky otroctví, ale tohle byl moderní Charleston, víte? Ale pak, o několik let později, píšu tuhle melodii a přitom sleduju pokračování boje. Jako muzikanti, kteří cestují po celém světě, si říkáme: „Cože? Tohle svinstvo se pořád děje v USA?‘ Takže bylo vhodné věnovat tuhle píseň Black Lives Matter.“
Dreamcatcher nejen konfrontuje tady a teď, sklouzává také do Ritenourovy bohaté historie. Dlouholetí fanoušci poznají „Morning Glory Jam“ jako předělávku kytaristovy klasické skladby z roku 1977. „Na albu A Twist Of Rit z roku 2015 jsem se vrátil ke spoustě staršího materiálu, takže jsem chtěl, aby tato deska byla svěží. Jednoho dne jsem si ale vzpomněl, jak jsem dělal sessions pro Barryho Whitea a jak tam všichni čtyři nebo pět kytaristů hrálo ty neuvěřitelné rytmické party. To je přesně ten typ.
